O naší babičce.

V sled zlaté vlásky zulíbali,

bělounké čílko, chladný ret,

kříž do malých jí ruček dali

a kolem bílých růží květ.

A dcerušku když zřeli svoji

tak vyzdobenou naposled,

slz’ příval v ňader bolném boji

jim zrosil pláčem smutný hled.

A babička dál stojí chvící

u prázdné, dětské kolíbky,

hruď třese se jí vzlykající,

však marně, marně polibky

dnes probudit chce andělíčka,

jenž druhdy bílé ručky vstříc

k ní vztahoval, když chtěla v líčka

jej zlíbat, k němu spěchajíc.

A v hrobeček když temný, chladný

spouštěli malou rakvičku,

slz’ zdržeti se nemoh’ žádný,

kdo shrbenou zřel babičku,

jak v posled k vnučce své se chýlí

a v slzách patří do hrobu,

kam vzal jí anděl smrti bílý

let starých těchu, ozdobu.

A od té doby zamýšlena

u kolébky jen všechen čas

trávila, žádná kolem změna

jí nehnula, a jenom jas

vzpomínky blahé novým vznětem

když paprskem jí v duši pad,

zpěv známé písně spěl jí retem

a maně počla kolíbat...

Však výroční vždy den když přišel,

v němž miláček ji naposled

svým sladkým jménem volat slyšel,

ó, jaký ruch tu zavlád hned:

kolébka skví se růží květem

a ve svátečním čepečku

babička chvějícím se retem

se modlí za svou děvečku...

Tak prchal čas a do světnice

čáp přiletěl zas kolikrát,

však babiččiny bledly líce,

duch každým dnem víc slábnul, chřad.

Než zaslechla-li dětí hlasy,

jim zřela radost zářit s čel,

duch okřál jí a v zašlé časy

zpět k miláčkovi zaletěl.

A jednou v den, kolébka zase

když zaskvěla se růžemi,

ve slunce zlatém, zářném jase

babičku našli na zemi

klečící, ruce v klínu spjaty

a hlavou v bílých poduškách,

hruď bez dechu – tak anděl svatý

vzal k miláčku ji v modlitbách...