O Nero, mýlíš se a celá arena!

Tvůj pardál, největší ozdoba Sahary,

mně po vůli si lehne u nohou

a tebe rozsápe a roztrhá.

Pes s kočkou bratří se!

Dej pozor, hle,

nepohnu rukou, slova neřeknu,

mých očí zelených jen pohled postačí

na zvíře krvavé a hvězdnaté.

Vidíš, jak plazí se a skučí, svíjí?

Chceš vidět zuřivou tu bestii?

Jak svítí očima a směje se!

Proč trháš růži? Hrůzu máš! Já ne.

Já na podušku živou lehnu si.

Klid nádherný, pár vteřin před smrtí!

Jak nízký Nero! Otroků chce krev!

I já mám žízeň, krve vlastní však,

v tom moudrost, síla, svatých tajemství!

Mně v horké lázni umírat se chce.

Nu, krví, bronzem kočko žíhaná!

O rozkoš rozkoší, jak v rythmu stříká krev!

Ty mýlíš se, své smrti já jsem pán!

Viď, purpur můj a tvůj, toť rozdíl nach!

Zde vladařství! A marno napodobit!

Umru-li já a Nero, rozdíl v tom!

Umělec života já umírám,

a v Neronovi mře jen komediant.