O NEROZKVETLÉM PŘÁTELSTVÍ

A byla holá pustá zem,

jak před jarem, když větry dují.

Tvá duše byla obrazem

pustoty štědré, již má zem,

když jaro ztajeno jak v poli.

Nevzhledná mračna nad ní plují,

květ ztajen v ní a proto bolí.

Než já jsem jaro nerozdých’,

spíš mrazy večerů a nocí.

Já neměl tanec jar, ni smích,

ni zeleň, květy na větvích,

já padal jinovatkou žití.

A těžko, těžko soudit moci

a ještě tíže odsouditi.

Můj život v tvrdé půdě ryl

z krve a potu brázdy vzešlé,

můj život jasem nemluvil

odměřen prací, tíží chvil.

A vše, co kolem kvésti mělo,

to opadalo v časy přešlé,

nést květ a plody zapomnělo.