O, nyní cítím, jak se píseň zpívá...

Tvé snivé oči spočinuly na mně,

Tvé rety zahořely na mých rtech

a prvně šíj mou objalo Tvé rámě –

o, sladká pravdo, již jsem žil jen v snech!

Nemohu ani pochopit Tě celou,

jen vím, že v jásot změnil se mi sten,

že viděl jsem svou novou píseň vřelou

a blahem zaplakal: jsem zachráněn!

Že zapomněl jsem rázem na vše trny,

které mi osud metal pod nohy –

vždyť dal mi přec zas růži bez poskvrny,

dal nejčistší mně hvězdu s oblohy.

Rád odpouštím mu bědy své a hoře!

A kdyby ještě bolestí víc chtěl,

a každá byla hluboká jak moře,

pro Tebe, drahá, vše bych vytrpěl!