O pádu Adamově.

Chlapci po poledni klouzali se

na potoku, kterýž teče k Tise,

jak to bývá obyčejem v lednu.

A že měli klouzačku jen jednu,

musel jeden za druhým vždy jeti.

V Uhrách jsou tak neustupny děti,

asi jako u nás páni z Prahy,

jedná-li se o národní snahy.

Dva z těch hochů umínili sobě

přejeť po klouzačce v téže době.

Hádka toho druhu vzchází zhusta.

Adam, větší o něco než Puszta,

na stáří se hrdě odvolával.

Puszta, ač v tom za pravdu mu dával,

předností se chlubil v směru jiném:

Adam prý je sedlákovým synem,

kterýž žije z bramborů a mlíka,

on však, že je synem úředníka,

a že proto nesmí ani trochu

povoliti sedlákovu hochu.

Za tohoto povídání

dal se Adam do klouzání.

Ale Puszta, by mu radosť zkalil,

podrazil ho, až se chudák svalil.

Byla by snad z toho vznikla rvačka,

na štěstí však jedna spolužačka

řekla, přicházejíc z druhé strany,

do školy že čas je svrchovaný.

Adam zarazil se, to ho mrzí;

slibuje, že pomstí se mu brzy:

až ho potká někde o samotě,

vezme na něj tyčku, co je v plotě.

Chlapci výhrůžky ty poslouchali,

při tom zvolna do školy se brali.

Sotva že si sedli na lavice,

vstoupil katecheta do světnice

a chtě zachovať se po předpisu,

učil biblickému dějepisu;

načež ptal se, přísně na něj hledě,

hocha, který též byl na tom ledě:

„Víš to, kterak Adam k pádu přišel?“

Hoch se lekl, když ta slov slyšel,

mysle si – vždyť bylo to jen děcko –

že pan katecheta už ví všecko;

řekl tedy, mávna ku lavice rohu:

„Tamhle Puszta podrazil mu nohu.“