O paní morem zemřelé.

Dnes mladinká paní zemřela,

ji v stříbrnou rakev muž dal,

tvář její má podobu anděla,

jejž hluboký ovládnul žal.

Jí svíce planuly nad hlavou,

a jejich svit, lesk a zář

se snášely v její ssinavou

a ledově studenou tvář.

Jí netknul se posud muže ret,

a věnec panenský, čist

byl dán jí v rakev, na hlavu zpět,

a sehnut nebyl ni list.

Muž hluboko do noci nad ní bděl

a v myšlénkách zíral v tu líc,

a bylo mu, jakoby v hrobě tlel,

a nežil na světě víc.

A jakoby dávno v rakvi již spal

a nad ním ples šuměl a chvat,

a jakby kdos cizí oblékal

mu paní ve svatební šat.

Ten cizí ji celoval v ústa, skráň

a ňader bělounký sníh,

a ona se smála, volala naň

a v loktech mu ustlala svých.

Muž pomalu, zticha z hrobu vstal

a ložnicí plížil se k nim

a objal paní a celoval

ji poprve mrtvým rtem svým.

Tím polibkem jedním smrt jí dal

a do hrobky vnesl ji své,

tam po boku potom lůžko jí stlal,

a dřímalo mrtvých tam dvé – – –

I vzdýchnul, vzbudí se... pohledne kol,

tam šero si hraje a svit,

on cítí v hrudi vřít sladký bol,

i pláče, rozkoší zpit.

Ten její rajský, panenský ret!

On šílen, kráčí k ní blíž,

a shýbá se k ní, zas vrávorá zpět,

a na srdci divokou tíž...

I skočí, se rty svůj pečetí ret,

a v srdci plamen mu plál,

však ústa její chladná co led,

a mráz mu z nich do duše vál.

Tu vzplanuly svíce a pablesk jich

kol retů jí dolů se krad’

jak trpký, vítězný, jásavý smích,

kdy krví syt divý je hlad.

Muž nehnut, jakoby přimrazen

stál, v líci hrůzu a děs,

pak vyrazil zoufalý ze hrudi sten,

a těžce na rakev kles’.

Již doplály svíce a jitra třpyt

mu dávno nesl se v líc,

on posud spal, hroznou vidinou spit,

a nikdy juž nepovstal víc.