O PARNÉM DNI

Mrtvé, osamělé údolí,

uschlé růže voní kdesi ze hřbitova.

Zakrslé stromky u polí

za obzor jdou beze slova.

V drobných stínech kamenitá pláň.

Žhnoucímu se slunci, země, klaň!

Vyssát les a vyschly prameny,

na palouku kroky něčí chřestí.

Jenom bílé v kruhu kameny

žhnou a jedlí vadne klestí,

cvrčkové jsou líní, tvrdě spí,

jako v poušti na stepi.

Doma tížil bílý, nízký strop,

i zde, modrá obloha tak nízká.

Kamení vře v horký hrob,

obzor dálný, salaš blízká.

Cesta žhne, ten úzký had

vine se a nikde, nikde chlad.

Velké, oblé kameny, jak žhnou

v žáru slunce roztroušené strání,

bělí se a tratí krajinou

v samoty té uspávání –

podkosen jsem, klesám znavením,

uspán jsem a kamením.

A teď sní se mi: že pastýř jsem,

nad kamenným stádem sedím naslouchaje

potoku, jenž mlčí pod lesem,

vážka visí mrtva z tůně kraje

a jak zůstal státi popolední čas,

nic se nehne, nezvolá ni hlas.