O pia!

Jest lásky zář, co ze Tvých rysů dýchá,

jest tichý soucit, smír a odpuštění;

má duše sprahlá žitím v podjesení

jest lačná ho a po něm tklivě vzdychá.

O před Tebou hned každá touha ztichá,

noc zoufalství se nachem zrůmění

v den víry, naděje, vykoupení,

jak chmúra prchá pochybnosť kam’s lichá.

Chci dále žít! v Tvé lásce dost jsem silen,

nad brázdou svojí třebas k zemi schýlen,

to břímě žití nésti bez reptání.

Nechť krvavý pot chví se na mé skráni

a noha potácí se v těžké mdlobě:

ó vím, to cestou nejlepší jest k Tobě.