O Písecké Panně Marii.

Písecká Panna Maria,

vznešeně krásná a milá;

když jsem se na ni zadíval,

byla má duše jak spilá;

tajemnou spilá rozkoší,

jasnotou očí a tváří –

nevím, zda v slunci tonul jsem,

či v jejich čarovné záři.

Píseckou Pannu Marii

Mutina kouzlil svým štětcem,

za to je – v knihách nestojí,

vím to však – na nebi světcem;

kouzlil ji v ducha nadšení

s Ježíškem na zlatou desku,

něha zři z líce matčina,

Ježíškův zrak je pln lesku.

Písecká Panna Maria –

zázračnou vůkol ji zovou –

dostala ondy od lidí

na hlavu ozdobu novou;

přeběda! vizte Světici,

těžkým jak zármutkem jata;

poslaliť na ni klempíře,

divno, leč pravda to svatá.

Za to, že v boji sklíčeným

přispěla v zázračném spěchu,

dali jí vsadit na skráně

mosaznou korunu z plechu;

do plechu žlutá, zelená,

modrá a červená sklíčka,

až se jí hanbou zarděla

líbezně panenská líčka.

V labutí hrdlo hluboko

vtloukli jí železné hřeby,

studem až oči zázračné

lítostně pozvedla k nebi,

bojácně rukou přivila

k srdci své spanilé hoše;

vždyť na ty hřeby s motouzem

neberné navlékli groše.

Štědré to dary vděčnosti,

převzácné, hojné a pěkné!

Přijde-li poutník před obraz,

hanbí se nebo se lekne;

hlava i hrdlo probity –

zlosyn snad spáchal tu skvrnu –

líp se měl věru Spasitel

s korunou z křehkého trnu.

Matičko, proč pak netresceš

dárců těch hanebné choutky?

Takovou zdobou krášlí jen

potulný loutkář své loutky;

takové cetky ohyzdné

sotva by na hrdle nesla

poslední na vsi dívčice,

spíše by hanbou snad klesla.

Vyslyš mě, Matko přesvatá,

což nechceš zázraků konat?

nedej těm bídným chudákům

napořád rozumem stonat;

sice ti někdo na pláštík

ještě kus šotyše koupí,

pospěš si s novým zázrakem,

než ten lid úplně zhloupí.

Neslyší, smutně pohlíží

na mne ta nebeská kněžna,

tiše jen šepce s Ježíškem,

v ústka jej líbajíc něžná;

co asi? Nevím, tuším jen,

s božským že mluvila klidem:

„Těžko je dělat zázraky

takovým dřevěným lidem!

Vykonej za mne, dudáku,

vybírej z nešvarů mnoha,

bojíť se mnozí písničky

více než samého Boha;

zadudej, jenom zadudej,

vesele, rázně a řízně,

doma-li přízně nebude,

víc budeš u mne mít přízně.“