O plesej, duše, zdráva buď,

O plesej, duše, zdráva buď,

ty šťastná oběti!

Ach, přiviň hada na svou hruď

a drž ho v objetí!

On sám tvůj vzdor ti ochrání,

když Bůh tě z ráje vyhání,

ach, žehnej tomu setkání,

o duše! – Co je ti?

Teď z věna svého vzíti smíš,

co Bůh tvůj nedá ti.

On odejde a nikdy již

se k tobě nevrátí.

Ať jako sen tvůj pomine,

až tento ráj se rozplyne

v tvé kráse věčné, jediné,

o Hvězdo! Pramáti!

Nač tobě nad nahostí lkát,

o kněžno lilií?

Ať jako vzácný skvost ti had

sám hrdlo ovíjí!

Své slzy a své touhy vzdech

zde květům nevědoucím nech,

vždyť nebe září jenom v snech,

a láska pomíjí –

Květ uvadne, list opadá,

ty sama věčná jsi!

Ach, odejdeš-li od hada,

Bůh tebe nespasí!

Již zanech snění! – Co je ti?

Proč myslíš na své prokletí?

Již opusť Boží zajetí,

jest mdlé a bez krásy!

Ne, k Bohu již se nepřibliž

a neplač! Teď se vzchop!

Květ lásky v prachu leží již –

ať zajde beze stop!

Už víš, že v štěstí bez viny

květ láska má jen jediný –

O dive slavné vteřiny,

jež svrhla nebe v hrob!

Tak lásky čest had zahubil

a Bůh teď nad ní stál –

Čím proti Jeho žalu byl

jen lidský její žal!

Vždyť ve Svém srdci na ni shléd’,

jen pro Svou Růži, pro Svůj Květ

ji schovával až naposled

a Jemu had ji vzal!

O hvězdo lásky ztracené,

jíž had se zalíbil!

Bůh sám jen nezapomene,

co z lásky zaslíbil!

V svém těle pouští nebe voď

a krev svou pro Jeho krev roď,

než Sobě Sám z ní pojme choť,

by Sám ji zastínil!

Jen v Těle může nebe mít,

jež dá tvůj vlastní rod –

o nelze dost tě velebit,

jen ty jsi rajský vchod!

Co vzíti moh’, ať vzal si had,

ať ukládá ti u tvých pat,

o děkuj za nás tisíckrát,

již duha září z vod!