O POLEDNÁCH.

Svítilo slunce, všude svítilo

dýchajíc v dálky horkým dechem svým

a květy chvěly se pod jeho polibky...

Klid rozjasněný nad krajinou stál.

Jen cikada chvílemi zasmála se

a vážky proletěly prudce vzduchem,

jenž pečetil polední dobu ticha.

Já čekal,

V zeleném loubí jsem očekával,

kam vražedné paprsky nevnikaly

a jenom růží tetelivá vůně

kroužila kolem... A mé hloupé srdce

hlasitě tlouklo a krev pěnila se

mučivou touhou po Rozkoše chvíli –

já čekal...

Miláčku!

Drahý!!

Oh, proč tak pozdě, moje zlatá duše?

Víš, že vteřina věčností se stává,

v čekání Štěstí, jež k nám nepřichází?

Vím!

Víš, že je lásce smutno o samotě?

A květy a ptáci a slunce a blankyt

a všecko kolem dýše ironií

a jedovaté šípy v duši metá,

když bouříme se pudem žárlivosti?

Vím...

Miláčku...?

Drahý!!!

Zemdlelo slunce, ukrylo se v mraky,

květy své hlavy ku obloze zvedly,

vydechly náhle vůně tisíceré,

že cikada tázavě zamlkla se

a vážky chvíli nerozhodně stály...

V zeleném Ioubí Rozkoš kralovala,

v zeleném loubí pěla Vášeň hymnus...