O POLEDNÁCH.

Když snil jsem zamyšlen pod sluncem za poledne,

sil zástup v tanci spěl, podoben davu lidí,

jenž množstvím rukou svých zemí jako hříčku zvedne,

sám sebe neznaje i rozkvétání řídí.

Zázrakem barevným ověnčil obraz žhavý,

v potocích ztracených nejsladší píseň šeptal,

ohnivou myšlenkou zažehal mužné hlavy,

milostí touhy své znak mocný v duši leptal.

V jeskyních krápníků zázračné dílo tajil,

horami zachvíval, skaliny pevné tesal

a slovy ryzími o štěstí lásky bájil,

když ptákem střeleným s azuru k zemi klesal.

Kol strojů v továrnách řadil se zadumaně,

o vládě nad hmotou tkal záměr tisícerý.

Keř růží zasadil do ňader horké stráně

a klenby kathedrál podpíral nad jezery.

Perutmi oblaků se nesl nad pralesy,

v poryvech větrných bolestí srdcí vzlykal,

v hlubokých propastech zakřikl děsem kdesi,

kde život umíral, z těl mrtvých opět vznikal.

Rozkázal mlčení, by skrytá slova znovu

složila básníkům v ohniště jejich dílny,

na tvrdost kovadlin jak žhoucí kusy kovu

ať dá jim nový tvar kladivem mistr silný.