O posledních věcech člověka.

Nemohu, nesmím a nechci to zapřít.

Často a často mi nadejdou chvíle

v orgiích štěstí i vítězství slávě

k smrti kdy smuten jsem, hlavu svou chýle.

Na konec myslím a zoufale zírám

na hvězdy planoucí v temnotách noci,

s otázkou v duši se bolestně chvící:

– Rcete mi, tajemné vesmíru moci,

kam to my lidé svým spějeme žitím,

jaká jsou určení pozemských dětí,

kam to jen spějeme divokým chvatem,

v kterou říš tajemnou duše má vzletí...?

Zahyne duše má v hodině smrti

s posledním záchvěvem mroucího těla,

splyne snad s tajemným vesmíru božstvem,

vzletne snad nesmrtná, vítězná, skvělá?... –

Žhavá jsou muka má, všecko když mlčí,

duše má bolestně odpověď čeká,

noc však jen tajemně mlčí a šumí,

ticho to duši mou děsí a leká.

Unaven dnem a tím tajemstvím kletým,

které snad zůstane věčně nám cizí,

usínám posléz, když v soucitu spánek

skončí má muka a bolesť pak mizí...

Ráno když slunce nad obzorem vzplane,

velebné, jásavé, slavné a žhoucí,

klid se mi vrátí po bolestech noci,

radostně zdravím je v modlitbě vroucí.

Myslím si uklidněn: Všecko je marno,

nevíme ničeho, nikdo to neví,

vychladne země a zahyne vesmír

dřív, než se lidstvu to tajemství zjeví.

Zase jsem kliden a dál jdu svou drahou,

velká touha však roste mi v duši:

Kvésti a dokvésti, plodů se dočkat,

žíti a dožít, jak na muže sluší,

někomu prospět, být někomu drahý,

mohutným rytmem jít k poslední chvíli,

s úsměvem umřít a dočíst svou knihu,

věda, že’s došel přec ku svému cíli,

odumřít světu – však nezemřít zcela:

chci, aby duše má dál ještě žila,

nad zemi vzlétnouc v azuru tkvěla,

vidouc, jak veliká, tajemná síla

povznáší člověka ku prahu božství,

posléz, jak lidstvo ve vítězném vzmachu

na metách nejvyšších stanulo slavně –

potom bych zapad’ rád v kosmickém prachu...!