O POTMĚŠILÉ KRAJINĚ

Je daleko výhled po kraji.

Tu nedělám ničeho. – Celý den zřím. –

Tam v rybnících děti se koupají

a shrbení starci jdou úbočím.

Je vysoké slunce, jasný les

a široké dýmají panorámy.

Jen úbočí lesnaté, horský tes

se špičatí jak dvě vlčí tlamy.

Kdy slunečno, ve dne je míle zřít,

má zázračná obloha hedvábný svit.

Jak slunce krvácí za horou:

to potměšilá však krajina.

Po rybnících fialové mhy mrou,

za zázrakem zázrak shasíná.

A vlčí tlamy už číhají,

jdou stíny lesa, jdou v černém kápí, –

hle, z rybníků mlhy se zdvihají

a vlčích tlam v mlhách se bělí drápy,

tak potměšile šlehly sem

odkryty v parách měsícem.

Ne, nelze již věřit krajině. –

Večer se sevřel v zamlklost,

už mdlobu zřím jeho po stíně,

po dělnické bídě zoufalost,

po rakvích, jež vezou kdes, nouzi zlou, –

po prachu za kočáry marný vzkřik,

po mrtvých vsích poddanost minulou

a otrockou zastrašenost, zvyk,

a v obrovských plochách panských lad

já cítím rozbitých chalup hlad.