O PRAPOR

V Trinitá dei Monti jsem

viděl ten obrázek milý;

Maria Panna s kuželem...

Postál jsem před ním chvíli.

Ty předeš, ano! Příze tvá

do věků slávou hoří.

Ty tkáš a bělíš, Nausiko,

na březích pevnin a moří,

a jehla tvá květ vzpomínek

a snů a tužeb kreslí,

Královno v chatě dělníka,

Šičko u kolébky jeslí!

Ó ano, Matko chudobná,

dělnice světu skrytá,

kužel i jehlu i tkací stav

znala tvá ruka hbitá

a žádná jiná netkala

ten ornát nejvyšší krásy,

v němž Kristus Pán chtěl kráčet sám

k oltáři naší spásy...

Nuž ano, Matko, dále přeď,

my se již nedivíme.

Až napředeš... my pokleknem

u nohou tvých a díme:

Přijmi náš hold, ó vznešená

Kristova Matko, Paní!

Zatoužili jsme jednou zas

po Jeho kralování,

a milostivým očím Tvým

se šik náš představuje.

V tu chvíli prosbu pokornou

si přednést dovoluje:

Chceme svůj prapor... Ke které

dámě jen o něj jíti?

Nemohla bys Ty z práce své

nám na něj uštědřiti?

Ó, míti prapor z rukou Tvých,

symbolů svatých plný! – – –

Kříž Tvého Syna svítil by

nad jeho vlající vlny,

a z našich sester mnohá by

snad vyvolena byla,

by na něj rukou chvějící

svou pentli přivěsila:

Cecilie a Anežka

nachovou stuhu s šíje,

a běloskvoucí fábory

Klára i Terezie,

a Františka i Alžběta

zelené stuhy by daly,

i blankytnou by s hlavičky

sňal mnohý andílek malý –

ó jistě, Paní, všecko to

podle tvé školy tkáno,

však různým stehem v různý sloh

předivně vyšíváno,

věků a osudů bohatý květ,

spletité arabesky...

(jak těšil by nás na jedné

Anežčin motiv český...)

A kytky by se dočkal též,

jak prapor o svátcích mívá,

však máme jednu Sestřičku,

jíž růží nechybívá...

Ó, míti prapor z rukou tvých...

Rač nám jej, Královno, dáti!

Pod praporem tím radostno

bude i umírati!