O PRÁZDNINÁCH

Co v žití za ruce se vedou,

z těch jsou dva oni poslední.

Co rok se o prázdninách sjedou

a tráví spolu něco dní.

Tu kradmo sebe pozorují

a kradmo soudí druha druh:

„Nu, Václav ještě jako z chvůjí!“ –

„Jan ještě drží – ale sluch...“

A večer, při pivě když kouří,

se na ledacos vzpomene.

Tu Václav oči pozamhouří:

„Nu, Jene, ještě jednu! Ne?“

V obou se mysli povynoří

ten starý student veselý;

s ním dávní jejich profesoři

i druhové, již v hrobech tlí.

Venkovských prázdnin steré chvíle,

těch při koupání sluncí pal,

v zahrádkách veských růže bílé,

těch hudeb jásot, zpěvů žal.

A když se zase rozcházejí,

jen ruce sobě tisknou již;

a staví se jaks veseleji

a krátce řeknou: „Brzo piš!“

Však srdce obě cítí muku,

jak dětí dvé, jež pozdní tmou

držíce pevně v ruce ruku,

by sebe neztratily, jdou.