O primasu Ondřeji Puklici.

Do Budvojova města zas

za volných šel jsem chvil,

kmet Puklice kde v dávný čas

vší obce hlavou byl.

A co jsem z řečí dědů stih’

a z kroniky co mám,

to k hanbě lidí zlotřilých

vám znova zadudám.

Ač Puklice ctný ven a ven

jak skála k Římu stál,

přec souvěrcům byl odporen,

že jednal, jak chtěl král.

Že nesvolil, by v kostelích

naň kletbu metal kněz,

že krotil Němců hněv a pych

a zpupných činů směs.

Mstou farář Ondřej hořel jen,

Šváb Rabenhaupt vzal zbroj

a na Puklici rozzuřen

ved’ městské luzy roj.

A jako vrozeno je psům,

jak vlčí zvyk a mrav,

na primátorův hnal se dům

ten rozkacený dav.

Plob vzdorem, Prindl zášti hnán

v dům vnikli s chátrou žen,

a Puklice byl z lože rván

a v loubí vyvlečen.

Chtěl mluvit; toužil zjednat klid,

leč v hrdle znikla řeč;

bylť Rabenhaupt jej za hruď chyť

a vytasil naň meč.

Hněv Němci lomcoval a vztek;

kněz Mondi patřil k nim,

i křičel: „Smí ten pacholek

snad rušit, co chce Řím?“

Ej, ukažte mu zuby jen,

vždyť kacířský to rab,

kdo náš jsi, vzmuž se, nože ven

a píchni ho a zab’!“

A z luzy Hans Aufunddahin

výš širočinu vznes’

a sek’ Puklici v kapalín

až krvácel a kles’.

I týral laik ho i kněz,

a Němec veškeren,

a v primátorské síně vlez’

a skrádal lup a plen.

Byl na kacíře v městě hon,

až Rabenhaupt se lek’

a na velký dal zvonit zvon,

by mírnil sběře vztek.

Když přes noc požár vzpoury zkroť

a vystřízlivěl vrah,

tu Rabenhaupt, psí vůdce rot,

i farář měli strach.

A psali králi – měli chvat –

a omlouvali čin;

král odpustil jim, zato jat

byl vrah Aufunddahin.

Hnal na špalek ho Čechův hněv,

jak baba chlap se chvěl;

pes katův schloptal jeho krev,

leč, chudák scepeněl –

A Mondl katem vymrskán

den druhý z města zběh’

a hladem štván a kletbou hnán

kdes na Šumavě zdech’. –