O PRINCEZNĚ Z KAMENE

Byla jedna děva hrdá

z královského plemene;

že se nikdy neusmála,

říkali jí z kamene.

Šla prý jednou s družkou svojí

dolem, který samý květ –

bylo jaro – v slunce záři

plesal, jásal celý svět.

Mladá družka princeznina

byla samý žert a smích:

„Co tu květů, paní vzácná,

uvijem' si kytku z nich!“

Tvářila se pohrdlivě

děva krásná, stáhla rty:

„Květy polní jsou mně sprosté,

chceš-li, jdi si pro ně ty!“

Dívka nové květy zočí,

odolati – těžká věc,

ať si paní trochu sočí,

natrhá si kytku přec.

Rozběhla se mezi květy,

šuká hbitě tam i sem;

což je na tom, když jí smočí

rosa trochu šatů lem.

Princezna však s myslí hrdou,

oči před se upřené,

nepoctila pohledem svým

ani kvítko jediné.

Ať k ní zdvihal mnohý kvítek

v touze tajné oko své –

nepovšimnut zůstal stranou

princezny té kamenné.

Nepohnuta zůstávala

stále chladna její líc;

doufala, že po té cestě

brzy přijde princ jí vstříc.

Bohatý princ z dálných krajů

se žezlem a korunou,

který její hrdé mysli

bude jistou odměnou.

Ale král ten nepřicházel,

za princeznou zapad' dol,

před ní náhle cesta pustá,

ani kvítku zříti kol.

Zachvěje se zklamaná, ach,

princezna, když cestu zří,

dlouhou, smutnou, opuštěnou,

bez slunce a bez kvítí!

Ale družka princeznina

smavě dále kráčí zas –

uvilať si ze vzpomínek

na cestu dál – kytku v čas.