O PŮLNOCI

Jde na půlnoc. Tu Tvoje žena spí,

tam děti schouleny jsou v ložích.

Teď okna otevři v klid půlnoční,

ať z dalekých těch sadů božích

sem prší světla stálic tiše,

ať spáčům po tvářích se vlní,

ať svatý éter místa plní,

kde tvoje mladá čeleď ve snu dýše.

Sám zadívej se z okna v hvězdnou noc

a pozoruj a měř ty kruhy,

jak hvězdy vodí tíhy věčná moc

po drahách, jež jak oblouk duhy.

Tam krouží Arktur zlatožlutý,

tam modrý Sirius, tam bílá Spica –

dvé hvězd tam – jakby švihly pruty –

přelétlo, však se z dráhy nevymyká.

Mhy, deště zakryjí ti často vzhled

k těch hodin nemylnému kroku,

čas přijde, kde ti vzejdou naposled.

Přej nocí jasných svému oku,

a dnes už poruč své i sebe

sil věčných moci, chvilku prodli,

hoď srdce své v to jasné nebe,

jak člověk, jenž se posledníkrát modlí.