O PŮLNOCI

Ulička v tmu se vine;

kalný svit lampy siné

tam hlídá krčmy vchod.

Pod mostem, chorým lety

prchá proud... Siluety

střech tonou v hládi vod.

Hradčany... V šeru stráně...

Ve světle luny báně

se jiskří zelení...

Chodcův krok dlažbou zvučí...

Hodin sten... Dvanáct hučí.

A Praha slavně sní.

Vzpomínky její letí

v doby, kdy po staletí

náš lid v jhu cizím žil;

robotil, trpěl, sloužil,

po svobodě své toužil,

a o ni zápasil.

Nejhezčí sny však její

do přítomnosti spějí,

jež plane jásotem:

vidí lid obrozený,

z poroby vykoupený

a volnou českou zem.