O půlnoci.

Teď z věže dutý dozněl hlas. –

Půlnoci v světy vkročil čas. – –

Které tělo v nesvěcené

zemi leží pohrobené,

vychází ven v této době;

pokoj nemá ve svém hrobě,

už hrob vodou pokropený

zbožným slovem posvěcený. – –

Bludice to skvělý plamen?

Aneb hvězda skleslá na zem?

Aneb perla moře vroucí?

Ne – to očka, tvář je skvoucí,

tílko bílé – ručka hravá,

nožka hbitá – ústa smavá

vyšlá z chladna lesa stínu. – –

Jako slza v luhy kane,

větérek jak v údol vane,

povzdechy jak v srdce plynou,

vlnky jak se k květům vinou;

děťátko tak nožkou hravou

poslzenou kvapí travou,

že se kvítek nepokloní,

slzu ani nevyroní. –

V luhy kvapí – dál a dále

k vísce chudé – k chýži malé. –

V chýži děva nakloněna,

v líci slza vyroněná,

v ňádrech dme se vzdechů moře,

z retů toky plynou hoře –

v lících růže dávno svadlé,

dechem bolů ve hrob padlé –

v očích shaslé mládí blesky,

v čele vrásků – v mysli stesky.

K chýži děcko přikvapilo,

ručkou v okno uhodilo:

„Chladno jest v tom, máti, hrobě,

vem mě prosím – vem mě k sobě;

v zem mne ulož posvěcenou,

křížkem malým posvěcenou,

pokoj abych mělo v noci,

ve svaté jsouc boha moci.“

Děva vzkřikne – k srdci sáhne,

k děcku vnadnou ruku vztáhne,

v náruč jímá poupě svadlé,

rukou její u smrť padlé,

okem rosí tváře milé,

k prsoum údy tiskne bílé – –

a tak kvapí u les chladný –

v noci temné přízrak vnadný. –

Slunko vzešlo – vánek vane,

strůmek v lese hlavu shýbá –

rosa z něho na hrob kane,

a ta rosa – děvu líbá. –