O quam suave!

Ó chvíle rozkoše! Toť okamžení

všech duší tajemného obrození;

v obzory dálné dál kam otevírá

mé duše zornice, má žhavá víra.

Hle, z hloubi věčnosti zří Jej se bráti

jak požár ohromný, jenž všecko chvátí;

v něm zoufalství tmy v bílé jitro tají

a stepi srdcí v ráje rozkvétají.

Své srdce otevřte, dnes nebem bude,

On roucho zlaté prostře po něm všude

a zázrakem své milosti zas zbělí

vám duše, které hříchem zatemněly.

Své oči zamkněte! Teď v nitro kane

vám rosa nebeská – teď nepoznané

se blaho v ňadra vaše lávou řítí,

teď plamen vyšlehne, vší bytost vznítí!

Toť chvíle spojení a sjednocení,

a věčnost blažených ta sladčí není;

své hlavy skloňte, Bůh se ve vás hostí;

ó vzdejte se své lásky šílenosti.

Víc nebe nechová a nedá země,

své neste štěstí bázlivě a jemně;

a ruce oddaně sem k hrudi spněte,

ať bezpečně je k věčnu donesete.