O ráji Boží, záhy již

O ráji Boží, záhy již

se potkáš s novým dnem,

překrásnou duhou zasvítíš

a zalkáš v štěstí svém,

strom za noc výš se k nebi zdvih’,

by dosáh’ rtů hvězd nejčistších,

a zaštká vůně růží tvých

jak vzdech v snu podivném!

Sto bílých růží rozkvete,

s hor orli přiletí,

laň k vodám vyjde z doupěte

a motýl k poupěti

a po vodách a po lese

hlas blaženosti ozve se,

již anděl Boží ponese

každému mláděti.

Též moje láska žehná ti

jak Bůh ti požehnal

v den, kdy Svou tvář chtěl poznati

a z hlíny tvé mě vzal,

mou duši když Mu na ústech

jak rosu tvořil Jeho dech

a jako třpyt Svůj ve květech

Svůj žal v ní zanechal.

O kdybych mohl tobě dát

ten dar, jejž svěřil mně,

a s hvězdami dnes zapadat

v hor opuštěných tmě!

Až clonu odhrnul by den,

jak Bůh by hleděl udiven,

až z duše mé by tušil jen

snů odlesk v hlubině!

Jak obraz krásy Jeho mám

krýt v tichu touhu svou

a Jemu jen se podobám

svou divnou tesknotou;

květ, pták i had smí blažen být,

ráj andělů je v lásce skryt,

já smím zde v ráji sám jen zřít,

jak hvězdy spolu jdou.

Jsem touhy Jeho ranní zář,

již na dno tůně vrh’

a jen když Sám Svou sklání tvář,

smím zářit na povrch

a když chci nad svou hlubinu

sám vstříc Mu svítit z leknínu,

tu jas můj zmizí ve stínu

jak hvězda prostřed mlh.

On dal mi tvář Svou. Co Mu dám,

by stesk s mé lásky sňal?

Ach, kdyby toužil po ní Sám,

co štěstí by jí dal!

O kdyby tělem býti směl,

až její tvář by uviděl,

jak rád bych v prach se vrátit chtěl,

jak rád bych umíral!

Spi, ráji, sladce! Já jen sám

své touhy stesk smím nést

a o své lásce zašeptám

té nejpozdější z hvězd.

Spi, ráji; až se probudíš,

já s Bohem státi budu již

a z očí mých plát uvidíš

jen hrdou její čest!