O Raméově verbování.

U Rájova nad Vltavou

pekelný jak duch

objevil se s cháskou dravou

Ráme dobrodruh.

S Pasováků táhne sběří

do Čech o překot,

mrav a stud se hněvem peří

řáděním psích rot.

Nechal ve vsi kapitána:

„Verbuj pro náš sbor

a pak za mnou časně z rána

dej se na Tábor! –

Jednej chytře!“ A již ruče

supem dál se nes’.

Hlasně žoldák v buben tluče,

lid jde na náves.

Stojí rotník v čele tlupy,

stůl kde uchystán,

dukáty naň lajtnant kupí,

četař s vínem džbán.

Kapitán si vousy hladí –

za ním stojí stráž –

vesničany slovy vnadí:

„Kdo chceš býti náš?

Nuže!“ – vábí staré, mladé –

„zbraně dáme všem;

viz!“ a pistol na stůl klade

vzhůru kohoutkem.

„Z těch to chodí, hoši drazí!

kule smrtí hned;

než do vás kdo kopí vrazí,

zkřehne jako led!

Nechce nikdo s naším vojem

do bohatých měst?

odějem ho stejnokrojem,

palaš dáme v pěst.

Klobouk s rudým pérem dáme,

denně vína číš;

u vojska se dobře máme,

chaso, neslyšíš?

Či se bojíš střelné rány?

neboj se jí, věz,

Krantz z Pasova talismany,

odevzdal nám dnes.

Na toho smrt marně čeká,

taký skvost kdo máš;

živ jsi, ať tě střílí, seká

chceš-li, uhlídáš!“

Ale darmo řeči mrhá;

nemnožíť se voj,

nechať zlato na stůl vrhá,

pestrý chválí kroj.

A zas křičí číši bera.

„Pojď, než bude mír,

na klobouk ti dáme péra,

k pasu bandelír.

Nuž!“ Hoch bledý k stolu kráčí,

ale couvá zas –

kapitán se hněviv mračí:

„Váháš? proč pak as?

Vidíš, dukát – dva hned – hola?

připijme si... již!“

„Nepij, chlapče,“ rychtář volá,

„duši zabíjíš!

Nepij!“... hněv mu sálá v oku –

„lidé, což jsi klat,

že si dáváš za číš moku

děti kupovat?

Nevěř, pravím, svůdci tomu,

vše je klam a lest,

dokážu to – u všech hromů! –“

a kmet zaťal pěst.

Hrdě pozved’ sivou hlavu,

k nebi hleděl výš

a juž kráčel z lidstva davu

k verbířovi blíž.

Prohlížel si kapitána:

„Pane, nejsem mlád,

div však, jímž tě míjí rána,

přec bych poznal rád.

Ukaž ňader staré střely,

odhal mi ten div,

oči mé ho neviděly

posud, co jsem živ!“

Smál se chlap „Viz, každý máme

prsa jako tvrz,

kule pod koží jsou, cháme,

ale zdráv je prs!“

„Zdráv,“ děl kmet, „jen povrch zpráhl,

nuž, teď, lide, suď!...“

po pistoli hbitě sáhl,

střelil lotra v hruď.

Pad’, a jeho na průvodce

srotila se ves;

cepy, kosy, háky, bodce

zbily vlčí směs.

A zas rychtář s mečem v ruce:

„Teď v šumavský hvozd,

tam se dočkej exekuce

Čech nezvaný host.

Na pasovské žháře vstanem

svorně s druhem druh;

já vám budu kapitánem,

generálem Bůh!

Než se Ramé shlukne znova,

buď z nás pevný sbor,

tajně v cestě do Pasova

padneme naň s hor! –“

Šli; v Šumavě bouře vstala,

cesty zbarvil nach;

pomsty lvice pobíhala

lačna po horách.

Bylo mrtvol po úbočích –

hrozná krve daň –

mrtvé zmije měly v očích,

mrtvou v hrudi saň.