O řeči, krásná, vznešená,

O řeči, krásná, vznešená,

jíž probudil mě Bůh,

jak světlo byla’s vržena

spíš v srdce mé než v sluch,

když choť můj mluvil, zřela jsem

k rtům jeho s prvním úžasem

a radosti tvé ohlasem

můj rozechvěl se duch.

Když choť mi slov tvých svatý hlas

jak lásku na rty klad’,

jak z duše k duši zářila’s

nám v očích tisíckrát!

Ted’ na tvé tajemství se ptám:

Což nejsi věnem, které Sám

Bůh pro Sebe dal pouze nám?

Jak může mluvit had?

Proč ten by též se chlubit směl

tvým svatým pokladem?

Což Bůh tvou krásu nezavřel

nám v duších před hadem?

Což našim rtům Svou chválu vzal,

by hadům naše věno dal? –

Tak hadím slovům vzdoroval

stud lásky před pádem.

Vzdor lítosti se v údech třás’,

když počal mluvit had,

a do srdce jí cizí hlas

jak do prachu stín pad’.

Sen plný divů, plný tmy

táh’ závratí, zněl žádostmi.

Zda konec slov těch slyšet smí? –

Stud na rty prst jí klad’.

Den zemi na tvář prostíral

svůj úsměv, krásu svou,

a ráj v té nádheře se zdál

tím hlubší samotou.

Strom tiše stál, květ nedýchal,

když prostřed ráje Satan lhal

a ráj v své bázni naslouchal,

jak stíny oblak jdou.

O Evo, jistě jest to On,

jenž tobě duši vdech’,

či jest to stínu tvého sklon,

jenž řídí slunce běh?

Znáš slávu svou a její cíl,

či duch tvůj dosud necítil,

že vlastní věno tvé ti skryl

zde v stromu kořenech?

O pojď si pro ně! První z hvězd

k svým ňadrům přivineš!

On hrozil ti – ach, co to jest –

že smrtí zahyneš?

Buď jako Bůh! O vzchop se jen,

ať světlem stín je přemožen,

tvou věčnost dá ti tento den

a tvému choti též!

O závrati! Tma volá z tmy,

let smrti krví zní,

blesk touhy padá propastmi,

o duše, procitni!

To z temnot zní ten náhlý křik –

Ach, vzpomeň na své lásky vzlyk,

o překrásná! – – Jen okamžik

a jedl Adam s ní – –