O rekvisicích vůbec a obzvláště.

S otcův přecházeti na děti

bude o tom smutná tradice,

kterak řádili tu velmi velice

Prušáci kdys slavné paměti;

kterak pro svůj „ráj“ nás verbovali,

potom kde co našli, s sebou „vzali“,

bezedné své žaludky si cpali,

zkrátka: kterak zde – rekvirovali.

Podivili jsme se převelice,

slyšíce to slovo „rekvisice“,

dech však při pomněnce v nás se tají,

kterak oni si je vykládají,

berouce, než dojde na „Amen“,

památná i dvířka od kamen.

Avšak přejme jim to beze žertu;

vždyť je známo o nich par hasard,

že i sumu pěti miliard

uměj' poslat dosti rychle k – šípku

a že přijde třeba jednou čas,

kde to všecko pěkně vrátěj' zas.

Po stupních té krásné exposice

dostal jsem se aspoň pěkně tam,

kde být vlastně mám,

totiž u výkladu: co jsou rekvisice

a jaké tu úkoly

hrají v „krachovém“ tom údolí.

Nenapadne mne snad, moji zlatí,

abych Prušáky chtěl omlouvati,

ale říc' to musím směle,

že ty rekvisice celé,

se změnami většími i menšími,

byly tu již dávno před nimi,

jen že tomu barbarský dřív věk

říkal „rabuněk“ a „drancuněk“.

Byl by z toho foliantek malý,

kdy bych vypočítal všech

krásných věcí těch,

co nám odtud zblízka již i zdálí

„ctění“ nepřátelé naši odštrachali

pode jménem „trofeí“

do svých prázdných museí.

Avšak nač se oddat marné trampotě;

pročež raděj ohlédněme

se i přihlédněme

k rekvisicím v prostém životě.

Hned jak člověk se tu ukáže

na tom božím světě,

buď to v zimě nebo v letě,

hned pln prajské kuráže

počne s rámusem a křikem

„rekvirovat“ okamžikem –

nejprv, co se týká „menáže“,

to jest cumle z piškotů

nebo jinou item sladkotu.

Když se ke křtu připravuje,

tu hned jméno rekviruje

některému známému

z kalendáře svatému,

k němuž přivzít nelení

od táty si příjmení;

po křtu – hleďme šelminu,

přátelům a známým dává hostinu,

k nížto rekviruje jídel, vína,

závist až až nad tím ruce spíná,

poukázkou na nebe pak vyplácí –

zrovna jako páni Prušáci!

Později, když vyjde z peřinky,

nápad má jen jedinký,

rekvirovat pěkné hračky,

koně, panáky a ptáčky,

kteréž, co mu síly postačí,

nelidsky hned zmrzačí,

tak že táta za sebe i za mámu

má co běhat k Brandeisovi do krámu.

Je-li něžňounké to děvčátko,

pannu musí dostat za krátko

s postýlkou a s úplnou kuchyňkou,

aby mohla být hned hospodyňkou.

Tu pak jiným dává traktaci,

hejří s nimi, utrácí

zrovna jako páni Prušáci.

Začne-li synáček

jako pilný žáček

chodit pěkně do i za školu,

nových „rekvisicí“ třeba;

tatínek dá liniálek,

knihy, papír, šmitorálek,

maminka pak krajíc chleba,

na jablíčka ňákou „pikolu“.

Někdy ve škole se stává,

sám pan učitel,

dětí cvičitel,

do rekvirování že se dává

na truc Prušáku,

zvlášť když u žáků

najde – (jaký žal a bol!)

„káču“ nebo „kumybol“.

Pozděj „zrekviruje“ stát

hocha, když mu dvacet akorát,

ten pak, je-li k světu trošičku,

namluví si ihned holčičku,

aby zvěděl, co je lásky cit,

a měl v neděli s kým na „aus“ jít.

Tu pak denně sobě zaměří

k domu nebo kašně, milenka,

útlocitná, jemná panenka,

kde naň čeká s ňákou večeří.

Tu pak střídá šťastný milovník,

panský nyní hodovník,

lásky přísahy a holoubátka,

řízky, telecí a „pusrlátka“,

sám že neví, do čeho as dřív,

aby rajštěji byl živ!

Rozumí se, k vůli vojáčkovi,

svému miláčkovi,

rekviruje milá „šamstřice“

paničku i pána velice,

takže mnohdy zcela z nenadání

nastane jí kufru stěhování...

S Evinou když Adamův syn dcerou

za sebe se berou,

tu pak teprv rodiče i svět

zvědí, co je rekvisicí „květ“.

Požadavkům o dceřino věno

všem když dávno vyhověno,

ještě zasnoubenci shání,

kde co k porekvirování,

odnesou pak, zdá-li se jim potřebou,

třeba židli starou pod tebou;

seberou ti lžičky,

nože i vidličky,

sklenky, karafinky,

moždíře i mlýnky,

padnou na mísy i na tácy

zrovna jako páni Prušáci.

V manželství, toť známo také dosti,

rekvisice bývaj' denní hosti.

Paničky, zvlášť mladé – Ó!

znají se v tom věru commi il faut!

Brzy to chtí, brzy ono,

kde co vidí, chtějí mít,

všecky uměj' unisono

prosit, lichotit i hřmít.

Malou chuť-li manžel jeví,

přejdou z proseb v pláč a hněvy,

nadělají muži ubožátku

hlavu plnou v krátku,

takže – aby pokoj měl,

raděj svolí – bohužel!

Tím však kaprice jich drahá,

odvaha i snaha

jen se rozvijí a zmahá.

Chce-li manžel do hospody,

hned tu vyčítají škody,

které z toho vzejít mohou,

vytknou příčinu i mnohou,

z kteréž prý jim možno není

dáti k tomu „vrchnostenské“ povolení;

když pak muž se přes to strojí

provést vůli svoji,

zrekvirují podle známé noty

jemu klobouk nebo boty;

v noci pak, když sladce spinká,

vyprázdní mu dobrá žínka

„rekvisitmo“ všecky kapsy,

aby neměl na pivo ni „šnapsy“ –

kdežto sama lecjaks utrácí

pro svou parádu i legraci,

zrovna jako páni Prušáci.

Jsi-li občan státní,

teprv na hlavu si chmátni,

pomyslíš-li, co tě do roka

stojí blaženost ta s vysoka.

Neboť co jsou všecky daně,

přirážky i poplatky

s všemi extra dodatky

na školy i k chrámu Páně –

co jsou, ptám se, kapitální

příplatky ty komunální

na stoky i vodárny,

chudobince, kasárny,

co jsou – ptám se do třetice –

jiného než rekvisice?!...

Měj si tam co, nebo ne,

pořád abys mermomocí

ve dne v noci

prsty měl jen v portmoné.

Když pak toho máš už dosti,

složiti chceš v hrobě kosti,

ještě nezbavíš se nic

prožluklých těch rekvisic.

Nejprv zrekviruje z tebe

ubohou tu duši nebe,

potom ostatky tvé ze světa

zrekviruje věda,

po smrti již nemoc v tobě hledá,

pak tě čapne „Entreprise“ neb „Pieta“,

na konec pak hrobník tobě,

vzor co křesťana a přítele,

naposledy ustele

v černém, chladném hrobě –

ovšem ne dřív, až jsi v pořadě

na zádušním úřadě,

faráři i kostelníkům

i všem jiným podílníkům

poslal po dědici

s díkem posledních jich – rekvisici...

potom teprv na náhrobní kámen

dostaneš své: „Requiescat! Amen!“

Také já jsem směle dosti

„rekviroval“ svojí deklamačkou

od vaší trpělivosti;

neníť, poslouchat mne, žádnou hračkou;

avšak doufám, že mi odpustíte,

jakmile jen uslyšíte

slavnou moji přípověď:

že vám dám už pokoj teď!