O salutaris hostia!

Ó moci čaruplných slov, ó sílo!

ó tvůrčí „Buď!“ jež se rtů lidských hřímá:

chléb, který ruka moje chvící třímá,

v něm cítím veliký tep, jak by bilo

v něm srdce, které světy obejímá.

Jak slunce večerní v hloub moře vchází

a vlny hoří rubínovým žarem,

hle, nebes záře prosvitá tím tvarem,

co perel řad se kolem stkvoucí sází

a svítí nevýslovným ráje čarem.

Jas roste víc, v něm duše má se topí

jak hvězda ve záplavě zóry stkvící,

v něm jak by roztál plamen bílých svící

a kanul na zemi a šlehal v stropy,

jsou stěny břeh, kam bije tryskající.

Hle, moře světla; každý paprsk světlý

jest peruť anděla, jenž v kruh se tísní,

jak vůní vása plní se jich písní

to ticho zde, kam s prahu nebes slétli

ti bílí strážci edenu – tak přísní.

Zrak nezvednou, se chýlí k zemi

jak čisté lilije se sněhem květů,

já cítím kouzlo úsměvu s jich retů,

jak kryjí tvář svou v žasu perutěmi,

já cítím požár lásky jich a vznětu.

A strach mi náhle schvátí srdce celé;

kdy cherub uklání své hlavy v mdlobě,

kdo směl by z tvorů, Bože, patřit k Tobě.

Ó lásko, srdcí lidských archanděle,

vstaň z hloubi a mé zastři oči obě!