O samotě.

Mne vábí jakás tajná moc

v přírody svatý chrám,

že plaše míjím světa hluk,

bych žil jen sobě sám.

Já nejsem snílek – v bouři však

života ve kruté

květ nadějí mých opadal,

a s ním i blaho mé.

Ni kámen, ani ratolesť

nezdobí jeho rov –

v mém srdci však to vře a plá,

že bol můj nemá slov.

A v děsné upomínek roj

vždy roste v podoby – –

kdy praskne pouto, srdce mé,

té žalné poroby?!

Ty prcháš jen – a dál a dál

tě žene divý spor;

tvým mukám však jen světa smích

staví se na úkor.

Jen v tiché, pusté samotě

svých spěchů stavíš cíl –

zde rád bych ku tvým nadějím

i sebe pohrobil!