O samotě.

Vychází slunce. Tryskem od obzoru

se bujní ženou oři Apollina,

jenž světlé pršky v chomáč lesklý spíná

a nachem barví vypínavou horu;

v dol na kypré se louky mlha tlačí

jak jemná vlákna šedých pavučin,

za stínem družně ubírá se stín

a tu tam z houštin zazní hudba ptačí,

pěnkavin ševel na třesoucím stonku

a vrabčí hvizdot kolem žitných klasů.

Slyš! Za pahorkem ranní tikot zvonků

teď hlásí lidem štěstí dne i spásu,

modlitbu tichou šepce lidský ret

a, jenž si odpočíval, se k žití vrací svět.

Jdu cestou zvolna bublavé kol stružky,

jež vytryskla teď z hráze rybníka;

na jejím břehu měkké na podušky

se voda tlačí, pak zas zaniká,

nesmělou řečí tiše pod mechem

doráží k sluchu člověčímu sem.

Jdu cestou dále. Průvodcem mi stružka,

a její vlna jediná má družka.

Jdu smuten cestou. Není nikde cíle

a nikde chýšky, po níž náruč sirá

by rozpjala se v tužbě ušlechtilé,

a nikde domova, kde moje víra

by ustlala si lože pro mdlou duši. –

Jdu smuten cestou. Nohy sotva kluší

a potok se mi náhle ztratil z očí;

jen vlhký mech mi stopou cesty klamné,

avšak i ten se tratí do klokoči

a samoty dech vroucně dýše na mne.

Jsem sám! – Té slasti nikdy netušené,

když člověk s duší svou svůj vlastní svět

si staví, krášlí, brány k nebi klene

a zase v ssutiny je kácí zpět,

když člověk vlastním tvůrcem, bohem sobě

i ďáblem zároveň v té lesní tiši,

když vítězem i padlým ve porobě,

jenž ston svých prsou i svůj jásot slyší!

Tím ránem dnešním svět se probudil

a jeho tepna bujným bije chvatem,

tisíce tužeb víří v něm a sil

a meče zvoní v boji lidstva svatém.

Však tento maličký můj svět v mé duši

kol vůle mé se tryskem otáčí,

jej násilí a meče neporuší,

a z rány krev jej nikdy nesmáčí.

Mír, mír, to v prsou mojich zní

a velebný hlas v nitro moje vniká

jak píseň slávy v ucho bojovníka.

Již slunce vyšlo. Jeho zář se skví

nad luzným krajem jako žhavý květ;

zas v hudbě ptačí tonou ratolesti,

šepotem klidu můj se chvěje ret

a moji brvu kropí slza štěstí!