O SAMOTĚ.

Ký cit tak bolně srdce mé provívá?

Ty hory v smutku samotny stojící?

Ty lesy ve snách věčných se kojící?

Či zvonku hlas, co po horách zaznívá?

Ten hlas, ten hlas, co kvílí krajinou?

Či řeka dolinami se vinoucí? –

Ó ne, mne jiný obraz obletuje,

Mne jiný sen v své tajno zasvěcuje;

Mne budí láska – v srdci zvuk hynoucí,

Zvuk ten, zvuk ten zajímá duši mou!

Proč truchlím? – Ach, mne všecko k žalu zove!

Ty hory vysoké se nemilují,

Ty lesy temnotou se obvinují,

Ty vlnky zajdou, připlynou-li nové;

Nadarmo zde se láska jeví má!

Když hlasu ozvěna odpověděla,

Zbor ptactva zděšen daleko zalítnul,

Jak žalostí by semnou hvozd procitnul;

A předc ta země mi nerozuměla –

Jen pustý hrob za lásku mi chová!