O sancta crux!

Bludištěm hříchů tapám, ó Pane!

Cos jako bázeň mne úží,

noha má každý okamžik stane;

nevím, zda k boji se vzmuží.

Síla má chabne, z dlaně meč padá,

z levice štít mi kles k zemi;

chrabrosti květ mi ve prsou zvadá,

k nebi zrak třeští se němý.

Přede mnou propasť, kolem noc tmavá,

v bezdnu kdes cesta se ztrácí;

pochybnosť chmurná v duši mé vstává,

poslední naděj se kácí.

Což není pro mne více juž spásy?

v úzkosti ret můj tak vzdychá –

tu blesknul kříž tmou zářivé krásy,

tvář Krista, zdá se, že dýchá;

před její jasem prchá stín, mlha,

a jak se zdvihá skráň bledá,

hle, kterak krve perlami zvlhá;

zrak Jeho zvolna se zvedá.

Pohledl na mne: ó co v něm chvělo,

předtucha ráje, ach, eden...

v slzách jsem sklonil k podnoží čelo,

neznámou mocí jak veden.

Horečně tisk jsem žhavé své skráně

na kříž ku nohám v bolu,

slzy mé mísí s krví se Páně –

Ten ke mně sklání se dolů.

„Synu můj!“ šeptal, „vytrvej vezdy,

zmužile kráčej vždy k předu.

Já ti vstříc vzplanu, nechť hasnou hvězdy,

přes hory já tebe svedu.“

Tu silen vstal jsem, do noci kráčel,

přede mnou kříž planul svatý,

a když sklon cesty v propast se stáčel,

přes ni se v most sklenul zlatý.

A s něho manna v duši mou padla,

kdy hladem znaven jsem hynul,

žízní-li sprahlá duše zas vadla,

s něho se pramen mi řinul...

Ó kříži svatý! Plaň mi tak stále,

poslední stín mizí z nitra;

štěstím, ach, spit jdu za Tebou dále

a v srdci – červánky jitra.