O staré fontáně.

V hlubokém lese fontána

omšená, drsná, zvětralá

z daleka hlučným plískotem

mi pozdravení vzkázala.

Tam rudý řeřáb hroznů krev

do modré vlny potápěl,

prastaré sosny šerý stín

se na klikaté vlně chvěl;

a netýkavka útlounká

skleněné ručky spínala,

když kapka v bujném poskoku

jí žlutý kvítek stínala.

Já s kamennou jsem Najadkou

nachýlil k vodám hlavu svou,

již malin větev úlisně

trnovou spjala korunou.

Nadarmo pískal do škeble

pitvorný Triton, starý druh,

mé oči navždy vbodly se

v blankytné vlny čarokruh. –

V modravé tůni hledal jsem

nadšení mladistvého nach,

jak norec zluzen zábleskem

předrahý korál v hlubinách.

Slzavým zrakem stíhal jsem

snů prchlých dávný nepokoj,

jak starý vodník v spoustě vod

drobounkých rybek zlatý roj.

Své duše dětství hledal jsem,

ztracenou mládí nevinu,

jak rusovlasý králevič

ve vodách snící Undinu.

Má duše náhle zaprahla

po jarobujném objetí,

jak roztoužená rusalka

po mladé, krásné oběti.

A čekal jsem – ach! dlouhý čas,

a hleděl jsem – ach! v pouhé nic,

vždy zřel jsem v staré fontáně

jen smutnou, bledou – vlastní líc.