O starých a nových zbraních.

Kdys městem jsem se roztoulal,

bych něco zhlíd', a maní

ve prostorné jsem kobě stál,

ta byla plna zbraní;

jak přepodivná stará zbroj!

A myšlenek se nesl roj

mou prosivělou skrání.

Meč pádný, když jsem patřil naň,

byl s jilcem vyšší muže,

sám čepel, širší nežli dlaň,

pět stop se táh', vždy úže;

dnes, kdyby hned jej někdo zved',

jím bojovat by nedoved',

toť Goliáš jen může!

Sbor hvězd jsem spatřil na podiv,

jež plny byly hrotů;

Čech svítíval si jimi dřív

na nepřátelskou rotu,

teď bez záře jsou bohužel,

kéž by je Pánbůh znítit chtěl

a zahnal tmu a psotu.

Řad sudlic zhlíd' jsem na tyčích

a palcáty a kosy,

vše plno zubů, plno ryh

a jakés temné rosy,

ej, vsadím se, že od těch dob,

když chtěli cizí s robem rob

mít ve všem svoje nosy.

A dlouhé oštěpy jsem zřel

a bradatice k tomu,

kdo zhlíd' je z dálky, strachem mřel

a zděšen prchal domů;

leč nyní, běda, jun i muž

má sotva vyklektaný nůž –

co s nožem, proti komu?

Nač nůž? Ej, na chléb, na chléb jen,

na hodný krajíc s medem!

Ó hanba, jak si ven a ven

tak po žebrácku vedem;

ba stále chladnem, buď co buď,

víc ohně snad má Sněžky hruď,

vždy obrněná ledem.

Jsme netečni! Co dal nám čas?

Míň lásky a víc zmatků!

Zbraň otců jest nám pro úžas

a lichou pro památku;

což víme – lhostejníků tlum –

jak národ volal k nebesům

o velkém vlasti pátku.

Co jest nám svatá otců zbraň?

co výstrahy jsou stery,

my ubíjíme zhouby saň

jen růženci a péry;

jen klečmo smýkáme se dál –

kde bohatýr dřív s mečem stál,

dnes přízrak klečí šerý.

Čech lhostejen a mrtvě tich

a tak i děti chová,

ach, jakou radost bude z nich

mít lidstva doba nová?

co po nás asi za sto let

vnuk s vnukem budou shromáždět?

Snad péra ocelová!