O starých i nových Adamitech.

Vždy mi bolest stanout káže

u Nežárky blízko Stráže,

v jihu milých Čech,

květnými kde zdoben vděky

dřímá ostrov drahné věky

v řeky ramenech.

V dumavých zde olšin tlumu

při pěnivém vody šumu

lid měl ondy skrýš,

v zběsilých jenž vášní ržání,

v divých chtíčů vrávorání

mnil se nebi blíž.

Pyšně děl: „Bůh jenom ve mně,

k radostem nám všecka země,

ostatní je klam;

utrpení hynou pouze,

za podíl když v úkoj touze,

co chci míti, mám!

Co mi čest, co vlast a víra?

v krvi vzruch je všehomíra,

slastí všech pak vrch

v požitku je prostém meze;

cíl, kam lidstvo klečmo leze,

jest jen spousta mrch!

Volný život tvorstvo pruží!...“

A den se dne ženy, muži

v divý rej a chvat

kolotným se nesli skokem,

k prsu prsem, k boku bokem,

nazí... k čemu šat?

Místo něho v běsném kvasu

byly proudy volných vlasů

tancujících žen;

vpadlý zrak a siná ústa

sžehla vášeň bohopustá,

ňádra smilný sten.

Při zpěvu a při poháru,

tygřích vášní u požáru

z hříchu hřích se líh’,

až sem Žižka v hněvném plání

od Čáslavských vrazil strání

s hlukem vozů svých.

Na den Rufa v noci maně

hejtman Bořek vtrhl na ně;

zkácel olšin les,

smetl doupě samopaše,

spálil vůdce Mikoláše;

žen i mužů směs.

Zašli... Není na ostrovu

ani skrýše ani rovů,

smutno v místech těch;

ztichly břehy olším vité,

ale jiní Adamité

žijí po městech.

Co jim vlast, co nářek její?

v poběsilém chtíče reji

vedou hrdě svou,

tepou znylé matky skráně,

cizácké však kurtisáně

leží u nohou.

A co vy, mé české chýšky?

Hynete mi, neníť Žižky,

na zlo aby pad’,

Adamská by ztrestal těla,

třeba na sobě by měla

zlatem tkaný šat.

Duchem nazí, srdcem chromí

Adamci ti bez vědomí

starý vedou rej;

a já dudák v stesku hořkém

marně volám: „Žižkou, Bořkem

lide buď, jen chtěj!“ –