O Stěbořické můře.

Byla jest vám jedna můra,

jedna můra,

chodívala jako cúra,

jako cúra;

po vesnicích bloudila,

lidi v noci zlobila,

v Stěbořicích muže, ženy

k smrti trápila.

Byl vám švec tam usmolený,

usmolený

a byl celý utrápený,

utrápený,

neb ta můra můratá,

krvelačná, zubatá

vždycky v noci kousávala

jeho stehnata.

Nebýval sic nikdy pašák,

nikdy pašák,

teď však byl už pravý strašák,

pravý strašák!

šaty s něho padaly,

myšlenky mu zvětraly,

všecky kosti, jak se pohnul,

„ouvej!“ volaly.

Pilně proto užívával,

užívával,

co mu doktor na zub dával,

na zub dával,

ale, kdeže mikstury,

by pomohla od můry?

Totě věru pekelnice

tvrdé nátury!

Zajel si až na kliniku

na kliniku,

dali mu tam elektriku,

elektriku,

a že bez vší krve byl,

ocet vlili do všech žil,

ale můry, kleté můry

švec se nezbavil.

Dával pak i na modlení,

na modlení

pro tělesné zachránění,

zachránění,

ale ani tato věc

nepomohla ševci přec,

můra za ním vždy zas přišla

na vyhřátou pec.

Zoufat si chtěl přeubohý,

přeubohý,

neb už sotva tahal nohy,

tahal nohy;

ale tu zas k sobě děl,

že by propad’ do pekel,

neb on duši převelice

usmolenou měl.

Tu však – rada nenadálá!

nenadálá! –

tetka jakás’ tak mu prála,

tak mu prála:

„Až zas přijde, nemeškej,

nezaspi to, nedřímej,

chmátni rukou, chyť, co chytneš,

z ruky nepouštěj!“

Poslech’ tedy moudré rady,

moudré rady,

vzal on kuráž dohromady,

dohromady

a jak můra přišla zas,

chmát on rukou v pravý čas,

zavýsk’: „Mám a nepustím,

buď to třeba ďas!“

A to byste nevěřili,

nevěřili,

co švec držel se vší síly,

se vší síly:

Kočka velká, chlupatá,

neforemná, břichatá

cenila své dračí zuby –

mrška mrškatá!

Než však švec se vzpamatoval,

vzpamatoval,

netvor ten se přeměňoval,

přeměňoval

a ve chvíli, ještě dřív –

kdož to slyšel jaktěživ? –

z kočky stéblo slámy bylo –!

inu, divný div!

Švec se dohřál na ty divy,

na ty divy

a vzal hřebík pomstychtivý,

pomstychtivý,

přibil v spěchu velikém

stéblo na zeď hřebíkem,

pak spal blaze. Jedlť ve snu

guláš s knedlíkem.

Ale z rána – co se děje?

co se děje?

Hle, ves celá k ševci spěje,

k ševci spěje,

hledí do vnitř zděšeně,

vždyť tam, visíc na stěně

baba ze vsi přibita je – – –

A švec potěhem jí hraje

skočnou blaženě. – – –