O Štědrém večeru.

Milý Bože, pohleď chvilku

v naši chaloupku:

drobných dětí kolem stromku

jako holoubků!

Na stromku hle, kvete, zraje

celá zahrada,

a babička vnoučatům svým

všecko vykládá.

Napínají děti krčky,

to je úžasu!

A babička každé hladí

pěkně po vlasu.

Babička má štědrou ruku,

všecky spokojí,

než jablíčko jedno také

sobě nakrojí.

Ale co se zamyslila

dobrá babička?

„Ukaž, ukaž, jaká věšťba,

kříž, či hvězdička?“

„„Kříž!““ ... A ticho po světnici,

smutno na chvíli,

však babička zaplašiti

hned to popílí.

Usmívavě podává se

věšťbě osudu:

„No, no, dítky, však tu věčně

s vámi nebudu!

Už mi brzo ustelete

v chladné komoře –

však se s vámi těšiť budu

i tam nahoře!

Vymodlím si nebem dolů

malou skulinu,

bych se na vás dívať mohla

každou hodinu!“ –

Dávno, dávno dřímáš v zemi,

dobrá stařenko:

ach, kdeže to vymodlené

tvoje okénko?