O štědrý večer.

Na okna mráz svým kouzlem kvítka kreslí,

jak doby stáří mladosť malujou si,

a mrazem tímto šedý stařec kráčí –

sníh na plášti a stříbro mezi vousy.

Jde s prázdnou mošnou, kde se světlo kmitá,

kde ční ta chatrč jako v bílém rámku,

kde bohatí snad lidé jenom bydlí

jak v ozářeném křišťálovém zámku.

A co tak kráčí, přemítá a zkouší,

zda najde v ní jen píď té lidské lásky;

teď smutným okem pohlíží už v síňku

a zdá se slyšet stříbrné dva hlásky.

Tu blíže dveří stín se jakýs míhá

a již v něm vidí oko jeho choré

dvé dětí sklánět hlavinky své k dveřím

a zářit na ně skulin světlo sporé.

Dvé dětí – podle lící andílkové –

a jeho tvář je vpadlá, hlava holá...

Tu projel vzduchem zvonku jemný hlásek,

a matka děti ku stromečku volá.

Již děti v chýži, stařec sní o mládí,

o době, kdy též jemu radosť kvetla,

a nyní v mysli zří to jako ve snu,

ten stromek malý, na němž tolik světla.

„To krásné mládí v ráji započíná,

a nám se ztrácí jak obláček v mlze –“

a na prsa mu těžká hlava klesla

a z očí vyhrkly mu velké slze. – –

A krajina se kryje nočním šatem.

Vše vůkol stojí jako v tvrdém spánku;

i malá chatrč v dáli ztratila se

se stromkem, dětmi z bělostného rámku.

Jen měsíc starci cestou noční září,

v němž doby stáří mladosť malujou si –

jde mrazem s mošnou, stále ještě prázdnou,

sníh na plášti a stříbro mezi vousy.