O štědrý večer r. 1868.

Je štědrý večer, oblohou

se bílý měsíc zaskvívá,

sníh zmrzlý praští pod nohou

a mrazný vítr zavívá.

A pusto kol je u lesa,

zde večer – tam již půlnoční,

zde praská píseň v nebesa,

tam zvučí píseň vánoční.

Či neslyšíš, jak plně toní

a jemně tak to do šera,

že za svatého večera

se zasteskne až srdci po ní,

a třeba bylo srdce v kusy,

v tu vánoční přec vpadnout musí! –

Jen dál, ty chorý můj příteli,

ač píseň nám již těžká věc;

tam kostelík je osamělý,

dnes zazpívat si musíš přec.

K nebesům pne se vížka nízká

a u ní stín co černý kříž,

okny se záře svící blýská

a píseň zvučí blíž a blíž.

Či svíce to? – toť divně svítí,

či píseň to? – toť divný vzdech,

v oknech se jenom měsíc třpytí

a vítr stená na hrobech.

A ticho zas – jen srdce bije.

Stůj hochu! nejsme v zemi snílků;

zde není doma poesie,

zde mrtvý jen má práznou chvílku

a s ním jen vítr půlnoční

si tichou šeptá vánoční.

S půlnočním větrem tich a tich

si vítr píseň odříkává

a v hrob se kloní chodce hlava

a chladí se o mrazný sníh

a nad ním ve měsíčném svitu

rozpíná křídla anděl dumy

a nebes modrém po blankytu

jej odnáší, kde moře šumí,

a dále ještě za mořem

až v dálnou – dálnou rodnou zem. –

Zas k nebi pne se vížka nízká

a u ní strmí černý kříž,

zář ohnivá se okny blýská,

v akordech zvučných blíž a blíž

zní hlasná píseň vánoční.

A v kostele tam svíce planou

a svítí na mši půlnoční

a na lid s duší rozkochanou,

či na toho též s rozplakanou? –

V dubové, hnědé stolici

s skloněnou hlavou žena klečí;

či slyší píseň zvučící

či kněze zbožně slouchá řeči? –

Zavanul anděl perutěmi

a měkké vzal ji ve náručí,

a píseň kol-li pozahlučí,

tu zdá se jí, že moře hučí,

a zdá se jí o cizí zemi

a v ní – však slyš to chvět se z retu:

„O chraň mi dítě v cizém světu,

o chraň mi dítě, mocný pane!“

A vedlé matky děvče mladé

a oči kryje do stínu

a k dřevu horké čelo klade

a tiskne ruku matčinu.

Posledně píseň zazněla

a zbožný lid se zvolna ztrácí,

jde matka s dívkou z kostela

a anděl zas se k nebi vrací. – –

Zavanul anděl perutěmi

a jako mlhu odvál sen

a na hrobě jen tichý sten

a chodec z chladné vstává zemi

a k nebi pne se vížka nízká

a měsíc chvivou se září

se v kostelíka oknech blýská

a – v zmrzlé slze na tváři.