O štědrý večer.

Skorem po kolena sněhu na silnici,

dál se sněží stále, ve dne v noci.

Tatík na trakaři veze borovici,

a hoch kluše podle, sotva stačí otci.

„Co s tou borovicí počnou v zámku děti?“

„„Z večera dnes budou na ni pohlížeti,

ověnčena bude pentlemi a květy,

jab’ky zlacenými, hračkami a trety.

Bude pláti celá ve stříbrné záři,

bude těšit dětství, rozpomínat stáří.““

„U nás v chalupě též budou hračky zlaté?“

„„Vše, co třpytné, skvělé, jest jen pro bohaté.““

Hoch se zamlčel a klusal dále v sněhu,

časem jenom slzu setřel s tváře v běhu.

V zámku světlo plálo z vánočního stromku;

tam byl ples a smích, leč ticho bylo v domku.

V síňce prachudičké otec na lavici

podle zvyku used u studených kamen,

a hoch hladov vzal kus chleba na polici;

leč chléb zmrzlý byl a – tvrdý jako kámen. – –

Otec trpce pravil, v očích plno stínu:

„„Teď zas, synku, vidíš, co je pro chudinu.““