O Švandovi.

Šel Švanda, nesa písní roj

kdys v hlavě a džbán medu,

šel v háj, kde báje pěla chvoj,

a zdřimnul ku posledu;

tu před ním s poklonou stál pán,

jak vyrostl by z vřesu:

„Jsem k tobě, Švando, odeslán,

bys zadudal nám k plesu.“

No, Švanda, dvorný, toť se ví,

děl: „Posloužím vám, páni,

když zvučný peníz kovový

mi dáte za dudání.“

I hrál. – Tu pověst znáte as,

jak český lid ji líčí?

hrál čertům Švanda v noční čas

na šibeničné příči;

dal obelstit se bohužel

jak jiní druhdy bratří;

já na také bych s jinou šel

a hrál jim jak se patří.

A všem, kdo činí našich dnův

jak pánové ti čistí,

že v klobouk místo dukátův

nám suché vrhou listí

a místo za hostinný stůl –

den ze dne víc a více –

lid na příšerný vodí kůl

své družky šibenice.

Či nemám na ně míti zlost?

Vždyť v žilách krev mi teče...

Kéž řízné písničky je dost,

když v ruce není meče;

jen kdybych, jak jsem tomu chtěl,

v ten pohár svého zpěvu,

v němž trpkne žal, též přidat směl

víc soleného hněvu.

„Ej, stříbra dost i zlata dost,

jen pojď a neměj strachu!...“

Tož šel. – A s hostem volal host:

„Hrej, hrej a dudej, brachu!“

Ej, mám-li v srdci hněv a žal,

nic nerozumím žertům

a líp bych takým zadudal

než tatík Švanda čertům;

a správně bych jim platil dluh:

hněv hněvem a vzdor vzdorem;

ten velký Israele Bůh

mně věčně bude vzorem.