O SVATÉ KLÁŘE

U svatého Damiana

byla jedna milá panna

celá ukoktaná.

Srdečko jí rajsky kvete,

ale slovo, mrcha,

se rtů nechce, bědný jazyk

všecko sešmodrchá.

Mluví třebas o piniích,

ale kdo se vtípí?

Kuřata, jež k ní se slétla

na koktavé pi – pi?

Stydlivě se v koutek staví,

a jen srdce hyne,

když se žalmy, písně nesou

nebo hovor plyne.

Matko, matko – věrné oči

ke Kláře se žalně pnou –

zarosí se, zacloní se –

politujte ubohou!

Bratr Bepo – blázen – přijde,

zrak mu suše hoří:

„Ach, to je ta nejhodnější,

ta, co nehovoří!“

Ale Bepo, což jsi kacíř,

víš, co je to defectus?

Nedostatek můžeš chválit?

Taky nemáš v hlavě plus!

Nevíš, jakou dokonalost

vložil Pán Bůh v ústa žen?

A že vzal ji této panně?

Ba, proč ty jsi potřeštěn?

Jinak smýšlí matka Klára!

Ach, ta mnoho ví!

Jen kdyby též mohla dáti

rozum Bepovi.

Nu, co není, může býti,

dokud Pán Bůh žije.

Rozum bude míti, komu

Pán Bůh rozum vlije.

Stalo se! Tož lekce praví,

že se stalo, jak má být.

Na přímluvu matky Kláry

bratr blázen rozum chyt.

Stalo se. A umoudřelý

bratr mluvit nelení,

kázání na théma vede:

Čas mlčení, čas mluvení!

Vidíš, to je moudrost pravá!

Není ideálem

pořád mlčet – to by mohl

pařez býti králem.

Matko Kláro, jak bych ráda –

však ty to víš sama –

jak bych ti to pěkně řekla,

koktám však jen: ma – ma...

Ano, slyší matka Klára,

která mnoho ví.

Ví, že ženě patří jazyk,

rozum mužovi.

Schýlila se dobrá máti.

„Ano, dítě, chvíle ta

přijď i tobě, kdy Pán řekne

svoje: Efeta!“

A Pán řekl. Přišla chvíle.

Zaplesaly panny,

plesá s nimi jeden čerstvý

jazyk rozvázaný!

Stalo se! Ach díky Pánu,

jeho sláva vivat!

Stalo se, jak má to býti:

mluvit, šeptat, zpívat!

Uč se: Nutně jazyk zdravý

k bytosti již patří žen,

když i sestřičce byl tiché

– a to divem – udělen.