O Třeboňském rybolovu.

O Třeboňském rybolovu

dudat chci a pět,

když tam Krčín regentoval,

který stvořil „Svět“; –

„Svět“, veliký rybník vele,

prostý vad a chyb;

víc než hvězd má nebe stkvělé,

bývalo v něm ryb.

Byli vám to hladcí kapři,

větší než můj měch,

udivením zrak se měnil

na těch tarantech;

náhodou-li do nevodu

vniklo jich jen pět,

sotva s nimi mohli z brodu –

aspoň ne tak hned.

Ač tam z lovu posud kyne

mnohý krásný plen,

proti rybám Krčínovým

je to potěr jen;

bylyť půl sta liber z hruba,

každá stopu v příč,

jako kbelík byla huba,

ploutve jako rýč.

Jako slunce však se leskla

jedna větší všech,

kdo ji zřeli, z čista jasna

tajil se jim dech;

sám pan Vilém, jenž byl všady

a půl světa znal,

„Totě zrovna velryb mladý!“

zdiven zavolal.

„Do zámku tu rybu pěknou

doneste mi hned!“

Nebylo však z rybolovců,

kdo by kapra zved’,

tlouk’ sebou, jak ryby tlukou,

toužil z vadky ven,

drželi ho, ale v rukou

zůstal jim jen hlen.

Baštýř, mládek, vše se třese,

všickni slábi jsou...

„Jeden ryby neunese,

bude třeba dvou!“

A tu Krčín: „Není tady

lepších chlapů? hej,

kdo s tu rybu, mladý, starý,

viděti se dej!

Slaboši jste všickni všudy,

aby vás spral ďas,

dva na jednu českou rybu!

Hynem, lid i čas;

slábnem, slábnem – to mě bolí –

od Žižkových dob...

nuž, ať je to kdo chce koli,

ryby té se chop!“

Tu blíž pana z Rožmberka

starý muž se zved’:

„Rybku tu, sud dáš-li piva,

odnesu ti hned;

odnesu ji i s tou kádí,

jenom, pane, vel,

víc jsem ondy nosil v mládí,

odkud kam kdo chtěl.“

„Troufalý jsi na mou věru!

mluv však, co jsi zač?“

„Domanínský kovář, pane,

znamenati rač;

v našem rodu od jakživa

máme nadbyt sil;

děd můj v Uhřích s Koudelníkem,

s Čapkem v Němcích byl.

Statným slynul už jak práče,

mnohý ztekl hrad;

otec můj byl u Moháče

s Janem z Kolovrat;

štěpil Turky mečem v půli

u Budínských bran;

život, statečnosti k vůli,

dal mu Soliman.

A já sám dva odnes’ kusy,

při nichž duní zem,

proto myslím, jít to musí

také s tarantem;

nevídáno, můj ty Bože,

věru bych ho sněd’!...“

Žasnul Vilém: „Jakže? cože?

nuž zkusíme hned!“

„Zkusme tedy, pantatínku!...“

„Dobrá!“ vece pán.

„Ale sázkou rač mi dáti

tam ten pole lán;

mým ať navždy, vyhraju-li...“

„Buďsi! To tvůj plat,

nesníš-li však?“... „Pak nechť v půli

přerubne mě kat.

Ještě si však vymiňuji,

vzácný pane náš,

že mně k ryby zajedení

pecen chleba dáš

a pak slušný korbel piva –

víš, co říká lid:

,Čím statnější kapr bývá,

tím chce více pít.‘

Smál se pán: „Jest ujednáno!

Kuchtíku, spěš v ráz,

připrav rybu k dobré chuti,

pěkně pobav nás;

upec půli, uvař půli –

zkrátka, čiň, jak chceš,

ale vše dej na tabuli,

vše! A nyní spěš!“

Taranta když kuchtík trhl,

pravil: „Hlupák chlap,

pro dvacet ten kapr stačí,

lán chtěl, topor lap’;

po pansku však aby k Bohu

vešel s pychem svým,

rozmanitě, jak jen mohu,

rybu připravím!“

Obaloval, smažil, pekl,

skrájel v drobnou směs,

vybral kosti, kůži svlekl,

a přec jal ho děs;

bylať spousta jídel z ryby,

téměř dvacet mis.

„Toho nesní jeden, kdyby

zdráv byl jako rys!“

Dychtiv čeká Vilém chvíle

a s ním hostí sbor...

„Nuž ať tedy počne jísti

zázračný ten tvor!“

Počal: krájí, připíjí si –

jen kuchtíku služ –

vida, jak se tratí mísy,

půl jich prázdno juž!

Ba juž hyne půle druhá;

ej, to statný kvas!

Vilémovým hostům smíchem

slzy tekou s řas;

až tu jedlík ostýchavě

k pánu zírá... „Nuž

rci jen, co ti vězí v hlavě;

vid’, že nelze juž!

Proto přece neprohrál jsi,

statný jsi mi host!...“

„I ne, myslím, pantatíčku,

předkrmů že dost,

sic bych potom bez pochyby

pro tenhle ten tret

nesnědl té švarné ryby;

ať ji dá radš hned!

Ať ji dá a neotálí,

pokavad mám ráž;

vel, by kuchtík nechal žertu,

vzácný pane náš;

teď jsem právě dobré chuti,

dostavilť se hlad,

kapr – co pak asi kutí? –

spravil by to snad!“

Tu pan Vilém udivením

v hlasný dal se smích:

„Kuchtíku, pec ještě jednu

z rybek Světových!

Tvůj je lán, můj brachu milý,

orej, šťasten buď!

Třeboň dal bych hned tu chvíli

za tvou dobrou chuť.

Dal bych ještě Bechyň k tomu,

Soběslav i Stráž,

kdybych jednoho měl syna,

jakých deset máš;

sestárli jsme, záhy zhyne

pán i jeho rob –

tobě kyne život v dětech,

mně zbývá jen hrob!“