O třech kolech

Za tabulí u plného

pytlák Joza vesel sedí,

na šenkýřku, hezkou vdovu,

jak by zamilován hledí.

„Ale ženo, vámť se daří!

rozkvítáte jako růže!“

„„Viďte? Vždyť jsem pochovala

třetího teprvé muže!““

„Třetího! – Však povídají,

že jste jim vždy udělala!“ –

„„Nu jen potud, abych sama

dříve v hrob si neustlala!

První klekl před oltářem

dřív než já při svatbě naší –

mohu-liž já za to, že to

muži dříve smrt přináší?!

Druhý umyl po hostině

ruce sobě v vodě živé,

kdo dřív béře vody živé,

známo, že též umře dříve.

Třetí za svatební noci

usnul dřív než já jsem spala –

to přináší smrť dřívější! –

tak – no tak jsem udělala!““

„Eh což! však bych se vás nebál!

Vdova tří a předc jak růže!“ –

„„A což myslíte, že bych já

čtvrtého se bála muže?““

„Ne? nu tedy na pozoru,

sic vás k čtvrtým vdavkám svedu!“ –

„„Budiž tedy, aspoň k peklu

o třech kolech nepojedu!““