O Trocnovském dubu.

U Trocnova po šest věků

stával dubí kmen,

u kmene byl vůdce reků

Žižka narozen,

zhynul však té na samotě

starožitný dub;

blesk mu ondy v bouřné slotě

starou hlavu srub’.

S bouří, vichrem v stálém sporu

větve ztrácel kmen,

až oloupen o svou koru

zhynul povalen;

zkomolené jeho sněti,

dříku svalný hrb

ubožáků vzaly děti

na začadlý krb.

Nosily je za půl roku,

každý zdiven byl,

že těm dětem zrovna v skoku

přibývalo sil;

divili se; zázrak nový

tvořil každý kus,

a vnuk nesl dědečkovi:

„Nevěříš? no, zkus!“

Smál se děd a ruče z kmene

větev v ruce vzal;

jarost vešla do ramene,

svěžest v každý sval.

„Při sám Bůh, mé zlaté děti,

jinaký jsem tvor –

nebudem těch pálit snětí,

dáme na topor.“

Topůrka hned na soustruhu

soustruhoval kmet,

zmlád’, kdo měl je z vetchých druhů,

o padesát let –

silnějším byl nežli prve –

přišla celá ves,

ku zjaření chabé krve

každý domů nes’.

Rozběhla se pověst v kraji,

z dálky spěchal lid,

šťasten jako Adam v ráji,

Žižkův kmen že zhlíd’;

by však s prázdnem nešel domů,

kousek ulovil,

až nezbylo na polomu

nic, jen pahýl zbyl.

Roznesli i pahýl věru,

každý něco vlík’,

chtěli na cep, na sekeru,

na luk, na perlík,

ba kdo pouze k střenkám nože

dosáh’, byl už rád;

každý chce, můj milý Bože,

silen být a mlád.

Vždyť kdo třísku, ždibec pouhý

dubí třísky měl,

vykonal už podle touhy

napořád, co chtěl,

čeho přál si, našel všudy

světu na podiv;

kovkop těžil zlato z rudy,

rolník zlato z niv.

Vše se k jaré vzneslo síle –

přepodivná věc –

silnějším byl kmet té chvíle

než teď mládenec;

lepším sad byl, luh i setí,

vesničky jak květ;

v každé chatě bylo dětí

nejmíň třikrát pět.

Ale člověk pýchá v štěstí!

Topor, cep i luk,

jež děd ondy třímal v pěsti,

odhazoval vnuk;

robil nové rukojeti,

sláb’ – a sláb’ – a sláb’ –,

až se z mužů staly děti,

z mládců hrstka bab.

České vísky zakrněly –

těžký boží soud –,

a co lidé v hlavách měli,

rozpadlo se v troud;

ó kéž srdci na úlevu

v troud ten – už je čas –

padne s nebe jiskra hněvu,

aby vzplanul zas. –

Což pohodou neomládne

čárný Žižkův dub,

třeba že mu chvíle zrádné

vichor hlavu srub’?

či by neměl v země nitru

k odnoží sil dost,

k novému by Vesny jitru

vypučel a rost’?

Což mohutný posud není

v půdě kořen skryt,

jenž by k lidu obrození

štědře darů skyt’?

ej, já sám v tu milou vísku

pospíším, nač trud?

a z kořene dubu třísku

vezmu k pípě dud.

A pak spustím, moji zlatí,

u všech vsí a chat,

až se budou srdce smáti,

hory zelenat;

za mnou, k činu volá chvíle,

dosti planých slov,

na pouť k svaté matce Síle,

vzhůru na Trocnov!