O TUHÉ ŠKOLE MEDVĚDÍHO UMĚNÍ.

Shon bývával to za mých dětských let,

když medvědář své zvíře městem ved,

a strýček chundelatý, kroužek v nose,

huňaté nohy zdvihal nemotorně,

upíral po nás zlostně oči kosé,

řetízkem trhal, rozmručel se vzdorně,

co my tak kolem v pestrém chumeli

výskali, pískali a ječeli!

A když pak medvědář vzal píšťalu,

kosmatý netvor zdvih se pomalu

a přešlapuje, bruče, hlavou háze

a párem tlapek směšně šermuje

se sem tam točil – a ne bez nesnáze –

jak člověk opilý, když tancuje.

Ďas veselosti posed diváky,

a medvědář pak sbíral měďáky.

Leč po letech – je líto zvířete...

Byl strašnou mukou učen frašce té:

Nos probili mu. Na plech postavili,

pod plechem oheň čile rozžali

a když jej pálit začal – v této chvíli

medvědář pěl mu ze své píšťaly,

a zvíře zvedlo se a zařvalo

a žhavým plechem přešlapovalo.

To bylo dobou jeho učení

pro truduplnou cestu umění. –

Kdykoli potom zvuk se ozval známý

on hrůzou zved se, zuby vyceně,

a přešlapoval, aby pod tlapami

ten žár zlý pálil jej co nejméně.

A jistě – necitě už bolesti –

mněl, že zná tuze mnoho dovésti.

Ó člověče, tys tvorstva všeho pán

a proto také privilegován.

Ubohý medvěd... Tebe bezbolestně,

ó člověče, též učí tančiti,

leč nepálí ti šlapek nikdy lestně,

píšťaly tony zcela stačí ti –

neb sta a sta let velké kultury

od medvědí tě líší nestvůry.

A – v jistém smyslu – pokračuje svět:

Dnes medvědářů nikde nevidět,

a medvěd odloučen jsa od člověka,

od všelikých těch uměleckých snah,

jak barbar zase nesmyslně těká

po bůhvíjakých lesních končinách –

tak už jen lidé tančí s oddaností

bez vděku diváků a pozornosti.