O. V. GZOVSKĚ.

Tak myslívám si často, – snad to dětinstvím, –

my Slované že jistě obrátíme svět:

ne dogmaty a děly, prachem a tím vším,

ne učeností svojí, rozmachem svých věd,

jen dětskou radostí, že vůní dýchl květ,

pták pluje oblohou a duše naše s ním,

že možno nade vším se volně rozletět

a všeho dotknouti se srdcem pokorným.

Víš o své čisté duši, víš o mládí svého těla,

víš o květech i ptácích pod oblohou,

jsi vzácné, harmonické dítě Slávy. –

Oh, paní, nějak pěkně bych ti říci chtěla,

jak hodná jsi za prostý rytmus svojich nohou

a dětské pochýlení mladé, sladké hlavy.