O VÁCLAVU ČTVRTÉM.

S Točníkem Žebrák z mraků, hvozdů ční,

do kraje hledí, dumají a sní,

netknuty skoro dobou moderní!

Kdys kolem nich jsem v tiché noci jel,

na valech Točníka stín stát jsem zřel;

stál zahalen v plášť řasný tento stín,

to Václav byl, Čtvrtého Karla syn,

v kraj hleděl dolů zamlžený šerem

a vítr hrál s baretu jeho perem.

Kol Točníka jsem jel tak mnohokrát,

a vždycky zřel jsem Václava tam stát.

Však jednou – náhle prázdný, pustý val...

Co stalo se? Já udiven se ptal.

Však s mrtvými je dodnes těžká řeč,

je zaklínati tají nebezpeč,

a prostě ptát se bez výsledků bývá...

Co zbývá?

Tu po letech na letních toulkách mých

se opět Václav do cesty mně mih’

u Kunratic, však v pravém poledni,

měsíce června byl den poslední.

Já zastavil jej – mužný byl to rek,

ba skoro na mrtvého otylý;

já odkašlal si a po chvíli řek’:

„Mně odpusť, drahý králi rozmilý,

mně mimo Otce tvého, svaté paměti,

byl’s nejdražší vždy z českých králů všech,

ti jedni byli skoro pro děti,

ti druzí patří do smetí,

a jiní škleb zaslouží, ba i prokletí,

však ty’s byl muž a celý Čech!

Za lásku tuto věděti mi nech:

proč na Točníku více nestáváš,

kde o půlnoci vždycky míval’s stráž?

a proč ji měl jsi, nespal v hrobě klidně?“

A Václav Čtvrtý odvětil mi vlídně:

,Viď, z Prahy jsi, vrátíš se do Prahy?‘

„To musím již,“ dím, „pane předrahý!“

,Tak dobře, do Fišerky zajdi tam

a Tomka hrob vyhledej, hochu můj,

jej pozdrav a mu pěkně poděkuj!

Rci, velkou k němu vděčnost mám.

Muž tento velkou klatbu se mne sňal:

já neměl totiž klidu v hrobě svém,

mně míru nedopřála zem,

já musil denně stráží mrtvých stát

na různém hradu, kde jsem dlíval rád,

ať Točník to byl nebo Křivoklát.

Neb uvaž, já jsem dlouho v bludu žil,

že svatého jsem Jana utopil,

jenž kapitoly obročníkem byl.

Však nad slunce teď Tomek dokázal,

a proto kletbu věčnou se mne sňal,

že tento světec vůbec nežil ani...

Hleď, od té doby výborné mám spaní!‘