O váhách.

Ničema zemřel. Váhy přišly hned:

to jazyky pak lidské vážily,

co za ničemy lidé užili,

neb co jim zkazil, koho z cesty sved’.

Na jedné misce ležel mrtvý kmet

a v druhé tělo s duší složili;

kmet mrtvý váhu měl, to zočili –

a ten s tou duší jako pírko vzlét’!

Zemřeme všichni jak ten bídný kmet,

ten dnes, ten zítra, jiný během let –

cíl máme jeden, sudbu každý jinou;

to v nás však musí bdít’, by celou dráhu

to tělo s duší mělo svoji váhu,

to mrtvé bylo jenom pavučinou!

V červáncích slunce stojí sivý kmet

a od východu kohos volá k sobě.

Jak jarní sen tam ve mladické zdobě

si stoupnul hošík do trávy a v květ.

„Pojď, hochu, za mnou! Trpký je můj let –

má cesta vede k cnosti – ale v době,

kdy tělo hmotné klidně stane v hrobě,

odmění duši tvoji jiný svět!“

Hoch vážil cnosť a dobré. Odepřel.

Šel v stinný klid a v sad a stromy šel

a raději sněd’ – – plný talíř třešní!

S červánky slunce kmeta záře shasla,

ten milý vous, ten ret, kde řeč se třásla.

Cnosť se ziskem – a starý věk a dnešní.

Mám drahé váhy, jež má každý míti.

Když v misku bol dám, v druhou naději,

ta naděje vždy padá hlouběji,

ten bol se zvedá jako kousek nití.

Když nenávisť, jež v lidech rodí žití,

dám na misku – hle! jen se zachvějí –

v té druhé hlouběji se sklánějí

česť s pohrdáním lidmi, v nichž se vznítí.

Já vážil dneska přátel četných rady,

bych prose žití obětoval duši.

Ta rada byla jako ti, v nichž žije.

Hloub skláněla se plna skvostné vnady

a síly vzdorné, která mrtvé vzruší,

horoucí láska v klínu poesie...