O vánocích.

Mráz tuhý praskal pod nohama venku

a my seděli teplém ve přístěnku,

ve hlavě klid a v srdci měkkosť vřelou,

vzpomínku na rtech, k písni nedospělou.

Již tomu dávno; odplynulo mládí

a jen tak ve snách žijí kamarádi:

tam ten už klesá, onen v bujném boji

na mladou hlavu čerstvý vavřín strojí

a ten zas, k němuž duše přirostla mi,

už dávno, dávno není mezi námi.

Plál jeho duch i plálo srdce v těle

a zhynulo mu v ňadru osiřelé:

žár schladnul v prsou lidských srdcí chladem

i vadla krása v srdci jeho mladém.

Myšlenka za myšlenkou letla v dáli,

by nikdy více s ním se nesetkaly,

cit za pocitem z mysli tratil se mu,

by nezabloudil nikdy více k němu.

Jen v upomínce časem zablyskla se

ta jeho mladosť ve bývalé kráse,

však jen tak jako hvězda na vysoku,

jak lásky blesk v nestálém dívčím oku.

Ba nestálém: a přece prodal za ni

čin, svědomí i vůli bez reptání...

Byl mlád a jarý jak let orla k výši

a titanské sny rodil v prosté chýši;

chtěl vésti bratry k velikému činu

a rozrazil leb hrdosť o dívčinu.

Jak prorok kázal o svědomí, vůli,

že v lidech ledové se kůry hnuly,

a ve triumfu svého oslavení

sám klesl bídně, hoden zatracení:

řetězy, nečinnosť, tma v duši, těle, celi

sen za snem z prsou jemu vybíjely.

A venku tam, kde volné pění ptáků

zaznívá jemně hudbou ze soumraku,

tam na svobodě ona, po níž prahna

unikal z otroctví a kalu, bahna.

Tam venku ona, krásná pána dcera,

jenž uvrhnul jej v muka mnohosterá.

Zjevení božské: oči její sličné

jak vyňaty by z nebes dráhy mlíčné

slz mlhou sotva pronikají šerem,

když nastupuje letním před večerem.

Sní, vzpomíná – jaké to vzpomínání,

když láska s pýchou v ňadru jejím v boji

a jenom vášeň oběma je zbraní.

Kdo vítězem? Teď tam u otce stojí

ta hrdá postava a v prosbách pne se ruka,

by vězni byla odpuštěna muka

i vrácena mu volnosť... Otec okem pátrá,

čím hrdou dceru obměkčila chátra...

„Ať odvolá svá slova o svědomí,

o vůli, činu,“ v prosbách ruce lomí

ta hrdá postava – – a vězni pouta sňata. On odvolal. – –

Kdo zranil orla letnoucího k výši?

Kdo zbořil sny zrozené v prosté chýši?

Opuštěn od všech, povržený všemi

spěl v náruč její, zlíbat šatův lemy,

pohladit vlas a stisknout do náruči

a vyvzdychat, co ňadro jeho mučí –

leč jaký návrat, jaké oklamání!

Nenašel dívky, našel hrdou paní...

Pak zmizela mu jako vidina, jen časem

se zamihla mu s pyšným v oku jasem,

a navždy zanikla – – – Co žebrák s holí

procházel kraje země svojí rodné:

viděl svůj lid, jejž opustil tu chvíli,

kdy láska jej i pýcha zaslepily.

Je těžká rána, vlasť kdy v srdce bodne,

je těžká bolesť, která věčně bolí!

Dnes rok, co umřel... Smrakuje se

a píseň kolední jde ode chaty k chatě;

mráz venku praská, v kamnech oheň světlý

a v oknech z ledu růže porozkvetly.

Zni, písni vánoční, v té noci ve hvězdnaté

jak pohřební zpěv nade hrobem tklivý,

i můj vánoční dnes tak žalostivý,

jak byl bys, druhu, včera byl mým druhem

a dnes šel černým, smutným smrti luhem...