O VĚČNÉM LÉTĚ SNÍ DUŠE –

O věčném létě sní duše má, srdce mé, hlava,

o klenbě úsměvů zářící, nesmírné:

věčného tvoření pokorou stoupá k ní sláva,

v propasti věků a zániku vesmírné...

V dějinách napsaných hvězdami učím se čísti:

slzami tišiti bouře, bezvětřím plout’,

toužit’ a nemilovat’, žíti bez nenávisti,

pohledy duše své věčností promítnout’;

závěsy pestré snů z osnovy ilusí tkáti,

přes hroby lásek jít’ v náručí nová žen,

pro ňader jejich pohostinost však neplakati,

poznání střelou až do duše zasažen;

bezhvězdným nocím myšlenek okna nezavírat’ –

ptákům, jež přilétnou křídly v ně divě bít! –

moudrosti truchlivých navečerů pěnu sbírat’,

když bylo pohár dní do dna až vyprázdnit’;

na břehu moří být mušlemi, v nichž zpívá země,

továrnou tisíců rukou a kovadlin,

znějících slávou života tvůrčí přetajemně,

jedinou v středu marností, hoře a vin.

O věčném tvoření létě sní duše sen prostý:

smířena nade vším krásou, úsměvem bolestí,

přese vše vyklenout’ hvězdami pobité mosty,

po nichž jde souzvukem až do bran věčnosti!